Rozsudok NSČR “dej cihlu k cihle”

Najvyšší súd ČR v marci 2012 s konečnom platnosťou ukončil spor Svěrák vs. Bauhaus, v ktorom umelec namietal, že reklama Bauhausu „Upeč… … třeba zeď“ zasahuje do jeho autorských práv k piesni “Dej cihlu k cihle”, ktorej verš znie „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Nižšie prinášame rozhodnutie NSČR z marca 2012 a rozhodnutie Vrchného súdu v Olomouci, ale aj zrušovacie rozhodnutie NSČR z 2007.

Súd: Nejvyšší soud České republiky
Spisová značka: 30 Cdo 60/2011
Dátum vydania rozhodnutia: 28.03.2012
Meno a priezvisko sudcu: složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrcha a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.

a

Súd: Nejvyšší soud České republiky
Spisová značka: 30 Cdo 739/2007
Dátum vydania rozhodnutia: 30.04.2007
Meno a priezvisko sudcu: senát JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky

a

Súd: Vrchný súd v Olomouci
Spisová značka: 1Co 126/2010
Dátum vydania rozhodnutia: 1.09.2010
Meno a priezvisko sudcu: z předsedy senátu JUDr. Vojtěcha Brhla a soudců JUDr. Jaroslava Hikla a JUDr. Jana Zavrtálka

 

30 Cdo 60/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrcha a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného JUDr. Františkem Vyskočilem, PhD., advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská č. 10, proti žalované obchodní společnosti BAUHAUS, k.s., se sídlem Brně – Štýřice, Strážní č. 852/7, zastoupené JUDr. Ivanou Dreslerovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ponávka č. 2, o zaplacení částky 200.000,- Kč a o poskytnutí zadostiučinění, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 61/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. září 2010, č.j. 1 Co 126/2010-326, takto:

    I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. prosince 2005 pod č.j. 23C 22/2005-58 uložil žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč a současně uveřejnit na vlastní náklad formou tiskové inzerce v jednom celostátním deníku omluvu ve znění:“Omluva. Na velkoplošné venkovní tiskové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč … třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Z. S., autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“, se omlouváme. BAUHAUS, k.s.“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je autorem písně „Dej cihlu k cihle“, která je známá též pod názvem „Dělání“. Součástí textu písně je i verš „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Na sporem dotčeném billboardu je vyobrazena míchačka na beton, u níž stojí žena, pod názvem žalované BAUHAUS HOME STORE je uveden text: „upeč…“ a o řádek níže se současným posunutím text „…třeba zeď“. Pod tímto textem je uvedena cena, údaj o výkonu míchačky a době záruky. Vpravo je umístěn obrázek znázorňující zeď. Soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že užitím „sloganu“ na reklamním billboardu v podobě „ „Upeč… … třeba zeď“, doplněným o rozsáhlou obrazovou úpravu, se nejedná o neoprávněné užití autorského díla žalobce a jeho změnu. Zmíněná píseň, jejímž autorem je žalobce, obsahuje mimo jiné i verš „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Text písně, která text v podobě, uvedené na billboardu, obsahuje, je dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen autorský zákon). Autorské právo se nevztahuje jen k dílu dokončenému, ale na jeho jednotlivé části (§ 2 odst. 3 cit. zákona). Pokud dojde k užití pouze části díla pro reklamní účely, je i k takovému užití potřeba souhlasu autora díla. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. září 2006, č.j. 1 Co 64/2006-93 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění omluvy: “Omluva. Na velkoplošné venkovní tisové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč … … třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Z. S., autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“ se omlouváme. BAUHAUS, k.s.“. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že mezi základní práva autora patří právo na nedotknutelnost díla a právo udělit souhlas k nakládání s dílem a v případě neoprávněného zásahu do autorských práv také právo na přiměřené zadostiučinění. Zásada nedotknutelnosti díla znamená, že nikdo nesmí bez souhlasu autora dílo užívat nebo je dokonce měnit. Odvolací soud zdůraznil, že reklamní slogan v celém svém rozsahu kopíruje část textu písně žalobce. Závěru, že jde o výsek z textu písně „Dej cihlu k cihle“, odpovídá i užití teček ve sloganu, neboť je zřejmé, že část textu je zde vypuštěna. Píseň žalobce je natolik známá a oblíbená, text písně je natolik jedinečný a výsledek zpracované reklamy takový, že neumožňuje žádný jiný závěr, než že v reklamním sloganu je použita část textu písně. Žalovaná, která billboard (bez svolení žalobce) použila při své reklamní kampani tak neoprávněně zasáhla do díla žalobce a protiprávně porušila jeho autorská práva k textu písně „Dej cihlu k cihle“. Vzniklo mu tak právo na zadostiučinění, stejně jako na vydání bezdůvodného obohacení.

Obě uvedená rozhodnutí byla zrušena k dovolání podanému žalovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2007 pod sp.zn. 30 Cdo 739/2007 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné připomněl, že k základním principům autorského práva patří tradiční zásady, podle nichž je subjektem (v původním smyslu) autorského práva autor jako fyzická osoba, popř. spoluautoři ve společenství fyzických osob, dále zásada, že autor svobodně rozhoduje o užití svého díla, za něž mu přísluší odměna, že autor požívá ochrany svých (oprávněných) zájmů osobních i majetkových, že autor díla si může osobovat jeho autorství nezávisle na tom, zda existuje na pohled stejné dílo vytvořené jiným autorem (což ale bývá prolamováno případy tzv. „děl malé mince“ a počítačovými programy), dále též zásada, že autorské právo lze omezit s ohledem na obecný zájem na některých přípustných užitích autorova díla jinou osobou a nakonec i to, že každá osoba, která dílo šíří nebo je jinak užije, je povinna, až na úzké výjimky v obecném zájmu, zaplatit autorovi odměnu. Dovolací soud poukázal na skutečnost, že tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve “vytvoření” něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. “Zvláštními osobními vlastnostmi” autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy “zvláštních osobních vlastností” vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo “vytvoření”, resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu. Jedinečnost díla odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla (viz Komentář k autorskému zákonu, I. Telec, 1998). Dovolací soud tehdy uzavřel, že při úvaze, zda žalovaná zasáhla do práva autorského žalobce bylo třeba spolehlivě zjistit, zda užití sporného (byť minimálního) textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce (které je zřejmě spíše v obecném povědomí známo jako píseň, tj. jako skladba uzavřené formy, jejímž podkladem je slovesný text), resp. zda se případně jedná o zpracování díla žalobce, nebo zda nejde ani o jeden z těchto případů. Současně bylo nezbytné vážit, že předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována. Řešení této otázky pak vyžadovalo mimo jiné odborného posouzení.

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. února 2010, č.j. 23 C 61/2007-275, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 30. března 2010, č.j. 23 C 61/2007-285, výrokem I. uložil žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení, výrokem II. uložil žalované uveřejnit na vlastní náklady formou tiskové inzerce v jednom celostátním deníku o velikosti jedné osminy tiskové strany následující omluvu: „Omluva. Na velkoplošné venkovní tiskové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč… …třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Z. S., autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“ se omlouváme. BAUHAUS k.s.“. Výrokem III.-IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení státu.

K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. září 2010, č.j. 1 Co 126/2010-326, rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího rozsudku podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací soud v prvé řadě poukázal na výtky žalované, že se soud prvního stupně nevypořádal s protichůdnými znaleckými posudky, takže je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný. V této souvislosti odvolací soud poukázal na celý průběh důkazního řízení provedeného před Krajským soudem, kdy soud prvního stupně vyvinul úsilí zajistit si dostatečné podklady pro vyhodnocení obou posudků. Odvolací soud dovodil, že z těchto podkladů vyplývá přesvědčivost a objektivita závěrů znalce ustanoveného soudem. Se závěrem, znalce, že reklamní slogan“upeč … …třeba zeď“, zcela kopíruje část textu písně „Dej cihlu k cihle“, že vypuštění části verše je změnou této části díla, a že k užití díla došlo bez souhlasu autora (žalobce), se odvolací soud ztotožnil. Žalovaná tak neoprávněně zasáhla do žalobcova autorského práva.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované dne 11. října 2010 a téhož dne nabyl právní moci.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 10. prosince 2010 včasné dovolání, jehož důvody formuluje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naplnění prvního dovolacího důvodu spatřuje v tvrzené nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, což ve svém odůvodnění zmiňoval i sám odvolací soud, pokud uvedl, že skutečně samo zdůvodnění napadeného rozhodnutí nedává odpověď nato, z jakých hledisek se prvostupňový soud přiklonil k závěrům znaleckého posudku JUDr. Š., Ph.D. a na základě čeho odmítl závěry znalce prof. Ing. S., CSc., takže nejde o řádné odůvodnění.“ Argumentace odvolacího soudu týkající se otázky přezkoumatelnosti odůvodnění prvostupňového rozsudku se pak zjevně dotýká pouze jeho výroku I., kterým je rozhodnutí o otázce, zdali žalovaná zasáhla do autorských práv žalobce. Otázkou vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce se nezabýval ani soud prvního stupně ani soud odvolací, přesto žalované byla uložena tato povinnost ve výroku II. Odvolací soud, místo aby v intencích občanského soudního řádu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, toto rozhodnutí potvrdil a tím porušil zásadu dvouinstačnosti řízení. Jádrem sporu je pak otázka, zda-li žalovaná zasáhla do autorských práv žalobce. Nejvyšší soud ve zrušovacím rozsudku ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, uvedl, „že je třeba spolehlivě zjistit, zda užití sporného textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce, resp. zda se případně jedná o zpracování díla žalobce, nebo zda nejde ani o jeden z těchto případů. Přitom je třeba uvážit, že předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí, a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována“. Byť byl v řízení prováděn důkaz dvěma znaleckými posudky, dospěli znalci k odlišným závěrům. Podle názoru dovolatelky, nejde o myšlenku díla, ale o její tvůrčí zpracování a je nepochybné, že tento základní prvek – myšlenku – lze ztvárnit mnoha způsoby a pokud toto ztvárnění naplňuje pojmové znaky stanovené v § 2 odst. 1 autorského zákona, pak se jedná o autorské dílo. Z tohoto pohledu je nepochybné, že tvůrčím způsobem ztvárněná myšlenka žalobce (její samotné zpracování) je úplně jiná než tvůrčím způsobem ztvárněná myšlenka v billboardu žalované. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce se k uvedenému dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.

Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Na tomto místě je třeba připomenout, že dovolatelka sice ve svém dovolání vymezila řadu otázek, které však neumožňují dovodit, že by ve vztahu k napadenému rozhodnutí mohly být hodnoceny jako otázky zásadního právního významu. Rozsudek odvolacího soudu především nelze kvalifikovat jako rozhodnutí, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení, neboť důsledně a přiléhavě vychází z platné právní úpravy týkající se ochrany autorských práv, přičemž je souladné i s vyloženými závěry předchozího zrušovacího rozsudku dovolacího soudu v této věci. Nadto ve své výrazné většině jsou výtkami, které vycházejí z fakticky namítaných vad ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř., které s ohledem na již výše zmíněné ustanovení § 237 odst. 3 věta za středníkem neumožňuje k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle těchto ustanovení přihlížet.

Přitom však základem rozhodnutí odvolacího soudu v předmětné věci jsou přesně vymezená skutková zjištění, když bylo náležitě tímto soudem vysvětleno na jakém základně k nim dospěl (a v daném případě bylo též mimo jiné náležitě zdůvodněno, z jakých důvodů se přiklonil k závěrům znaleckého posudku soudního znalce JUDr. Š., Ph.D., apod.).

Zcela mimo posouzení této věci lze jen jako obiter dictum připomenout, že i v případech, kdy je procesním předpisem umožněno účinně uplatnit dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. a zpochybnit tak správnost skutkových zjištění, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, pak jen v případech zjištění, že napadené rozhodnutí nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tím se rozumí případ zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné, t. j. na němž odvolací soud založil své právní posouzení věci. Tímto dovolacím důvodem nelze soudu úspěšně vytýkat nesprávnost hodnocení důkazů. Na tu je možno usuzovat jen ze způsobu, jak soud dospěl ke svým skutkovým závěrům. Nelze-li mu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a tvrdit, že z provedených důkazů bylo možno dovodit i jiné skutkové závěry, jež by mohly vést k jinému – pro dovolatele příznivějšímu – právnímu posouzení věci (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci 26 Cdo 2045/99, C 204 – Soubor, NS 3 Cdon 10/96, Soudní judikatura 161/98). Logicky vadnými jsou skutkové závěry, jestliže v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 o.s.ř.

Jestliže tedy nebyl shledán žádný z možných případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud ČR proto toto dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c ) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání žalované bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., neboť v dovolacím řízení žalobci žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu

 

 

 

30 Cdo 739/2007

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. S., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti B., k.s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 200.000,- Kč a o poskytnutí zadostiučinění, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 22/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2006, č.j. 1 Co 64/2006-93, t a k t o :

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. září 2006, č.j. 1 Co 64/2006-93, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 2005, č.j. 23C 22/2005-58, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. prosince 2005, č.j. 23C 22/2005-58, uložil žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč (výrok I.) a současně uveřejnit

na vlastní náklad formou tiskové inzerce v jednom celostátním deníku omluvu

ve znění: “Omluva. Na velkoplošné venkovní tiskové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč … třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Z. S., autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“ se omlouváme. B., k.s.“. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je autorem písně „Dej cihlu k cihle“, která je známá též pod názvem „D.“. Součástí textu písně je i verš „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Na sporem dotčeném billboardu je vyobrazena míchačka na beton, u níž stojí žena, pod názvem žalované B. H. S. je uveden text: „upeč…“ a o řádek níže se současným posunutím text „…třeba zeď“. Pod tímto textem je uvedena cena, údaj o výkonu míchačky a době záruky. Vpravo je umístěn obrázek znázorňující zeď. Soud se neztotožnil s tvrzením žalované, že užitím „sloganu“ na reklamním billboardu v podobě „Upeč… … třeba zeď“, doplněným o rozsáhlou obrazovou úpravu, se nejedná o neoprávněné užití autorského díla žalobce a jeho změnu. Zmíněná píseň, jejímž autorem je žalobce, obsahuje mimo jiné i verš „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Text písně, která text v podobě uvedené na billboardu obsahuje, je dílem ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen autorský zákon). Autorské právo se nevztahuje jen k dílu dokončenému, ale na jeho jednotlivé části (§ 2 odst. 3 cit. zákona). Pokud dojde k užití pouze části díla pro reklamní účely, je i k takovému užití potřeba souhlasu autora díla. Soud prvního stupně konstatuje, že z billboardu žalované je zcela nepochybné, že při propagaci výrobku došlo k užití části díla žalobce, konkrétně části textu písně, který lze považovat za notoricky známý. Při vnímání této reklamy, resp. jejího textu se široké veřejnosti vybaví text písně „Dej cihlu k cihle“. Žalovaná svým jednáním tak neoprávněně zasáhla do autorských práv žalobce, když široká veřejnost, včetně veřejnosti umělecké, se může domnívat že žalobce k užití části svého díla udělil žalované souhlas.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. září 2006, č.j. 1 Co 64/2006-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění omluvy odstavce II. výroku, která zní takto: “Omluva. Na velkoplošné venkovní tiskové reklamě naší společnosti jsme k podpoře prodeje míchačky stavebních hmot v měsíci září 2004 užili slovní spojení „Upeč … … třeba zeď“. Tímto jednáním jsme neoprávněně změnili a užili část verše textu písně „Dej cihlu k cihle“, který zní „Upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. Panu Z. S., autoru textu písně „Dej cihlu k cihle“ se omlouváme. B., k.s.“. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že mezi základní práva autora patří právo na nedotknutelnost díla a právo udělit souhlas k nakládání s dílem a v případě neoprávněného zásahu do autorských práv také právo na přiměřené zadostiučinění. Zásada nedotknutelnosti díla znamená, že nikdo nesmí bez souhlasu autora dílo užívat nebo je dokonce měnit. Zákonným předpokladem pro vznik práva na přiměřené zadostiučinění je existence neoprávněného zásahu do autorských práv, vznik nemajetkové újmy u autora díla a příčinná souvislost mezi neoprávněným zásahem a vzniklou nemajetkovou újmou. Odpovědnost za neoprávněný zásah do autorských práv je vybudována na objektivním principu. Neoprávněným zásahem je zejména pozměňování díla či jiný zásah do díla bez souhlasu autora, stejně jako užívání a nakládání s dílem bez poskytnuté licence.

Odvolací soud zdůraznil, že reklamní slogan v celém svém rozsahu kopíruje část textu písně žalobce. Závěru, že jde o výsek z textu písně „Dej cihlu k cihle“, odpovídá i užití teček ve sloganu, neboť je zřejmé, že část textu je zde vypuštěna. Píseň žalobce je natolik známá a oblíbená, text písně je natolik jedinečný a výsledek zpracované reklamy takový, že neumožňuje žádný jiný závěr, než že v reklamním sloganu je použita část textu písně. Přitom tvůrkyně billboardu potvrdila, že píseň rovněž zná. Žalovaný, který billboard použil při své reklamní kampani tak neoprávněně zasáhl do díla žalobce a protiprávně porušil jeho autorská práva k textu písně „Dej cihlu k cihle“. Soud druhého stupně se též ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že neoprávněným zásahem a neoprávněným užitím díla žalovanou vzniklo žalobci právo na zadostiučinění, přičemž požadovaná forma i způsob omluvy jsou zcela přiměřené zásahu. Neoprávněným užitím předmětného díla bez jeho souhlasu vzniklo žalované bezdůvodné obohacení, jehož výše byla prokázána zprávami o obvyklé odměně za užití díla pro reklamu prostřednictvím billboardů.

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupkyni žalované dne

14. listopadu 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 11. ledna 2007 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen \”o.s.ř.\”). Nesouhlasí s právním posouzení věci odvolacího soudu (uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelka především poukazuje na skutečnost, že sporný text je součástí celkového grafického vyobrazení, když reklamní sdělení mělo v rámci obvyklého reklamního přehánění zdůraznit jednoduchost ovládání stavebního stroje, kterého je schopna i technicky nezkušená “hospodyňka”. Při porovnání reklamního sdělení s dílem (písňovým textem) žalobce vyplývá, že idea a smysl obou jsou zcela odlišné. Sporný text pak nebyl doprovázen hudbou (která spolu s textem žalobce tvoří nedílný celek). Závěry soudu druhého stupně, že v reklamním sloganu je použita část písňového textu, jehož autorem je žalobce, jsou opřeny pouze o skutečnost, že žalovanou užitý text se nevýznamně slovně shoduje s částí autorského textu žalobce. Text “Upeč… …třeba zeď”. nemůže být chápán ani jako část díla, neboť zde absentuje naplnění legálního vymezení díla tak, jak je podává autorský zákon. Závěry odvolacího soudu ztotožňující užitý text “sloganu” s textem písně žalobce jsou ryze subjektivní a nelze je přezkoumat. Soud nevyvrátil stanovisko žalované, že jde o náhodnou shodu tří slov se třemi slovy obsaženými v textu žalobce. Nejde o dílo, ani o jeho část, ale pouze o jednotlivá slova, z nichž nelze zákonné znaky díla dovodit. Tato slova nejsou tím, co určuje autorskoprávní individualizaci díla.

Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

K podanému dovolání se žalobce vyjádřil podáním ze dne 26. ledna 2007. Především shledává absenci zásadní právní otázky, která by měla být dovolacím soudem řešena, přičemž má současně zato, že odvolací soud ve věci rozhodl správně. Mimo jiné poukazuje na to, že shoda reklamního sloganu s textem žalobce nemůže být náhodná, jak tvrdí žalovaná. V tomto případě bylo nepochybně užito výsledku tvorby žalobce pro reklamu žalované. Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, resp. aby bylo zamítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Argumenty NSČR
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž dovolací soud má zato, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku zásahu
do autorských práv v rozporu s hmotným právem, a je tudíž rozhodnutím majícím
po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.

Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal ve výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.

Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

V souzené věci má určující význam, zda zmiňovaným textem „sloganu“ na reklamním billboardu s reklamou žalované došlo k neoprávněnému zásahu do autorských práv žalobce jako tvůrce textu písně „Dej cihlu k cihle“ (resp. „D.“). Jak již bylo zmíněno, odvolací soud dovodil, že reklamní slogan v celém svém rozsahu kopíruje část textu písně žalobce, přičemž úvaze, že jde o výsek z textu písně „Dej cihlu k cihle“, odpovídá i užití teček ve sloganu, a je tak zřejmé, že část textu zde byla vypuštěna. Přitom píseň žalobce je natolik známá a oblíbená, text písně natolik jedinečný a výsledek zpracované reklamy takový, že neumožňuje žádný jiný závěr, než že v reklamním sloganu je použita část textu písně.

Podle ustanovení § 2 odst. 1 autorského zákona, v němž je vymezován institut autorského díla je předmětem práva autorského dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen \”dílo\”). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení se právo autorské vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu a jmen postav, pokud splňují podmínky podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2, jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení je předmětem práva autorského také dílo vzniklé tvůrčím zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka, aniž by tím bylo dotčeno právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla. Podle šestého odstavce dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev, vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný předmět sám o sobě.

Právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti), jež toto právo upravuje, a které se týkají dvou následujících právních skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí. (Tyto závěry platí nejen pro vznik a užití díla, ale i pro vznik autorského práva k němu). Jedná se o tyto právní skutečnosti:

a) vytvoření díla (jeho vznik)

b) veřejné nebo jiné užití díla (v původní, poněkud ideologicky zabarvené, právní terminologii jeho \”společenské uplatnění\”), jímž často dochází k hospodářskému zhodnocení díla samého, resp. k hospodářskému zhodnocení majetkových autorských práv k dílu.

Právo autorské je v objektivním smyslu tohoto pojmu souhrnem právních norem soukromoprávní povahy, které tvoří zvláštní normativní systém. (Jenž je dílčím subsystémem práva občanského, resp. soukromého vůbec.) Obsahem tohoto normativního systému jsou právní normy, které jsou stanoveny zejména v autorském zákoně. Právo autorské je tedy založeno na soukromoprávních (občanskoprávních) principech, které jsou obecně normativně platné, a které jsou legálně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku jako soukromoprávní normě generální právní povahy. (Základní oporu přitom mají v ústavním řádu naší republiky.) Právo autorské tvoří, společně i s jinými právy k výsledkům duševní tvořivé činnosti a společně i s některými zvláštními právy majetkovými (tj. společně s ostatními nehmotnými právy), podsystém občanského práva hmotného (charakterizovaný nehmotnými statky jako svými objekty a zjevnou ochrannou funkcí), v jehož rámci má zvláštní postavení. Toto svébytné systémové postavení je dáno tím, že právo autorské upravuje samostatný druh občanskoprávních vztahů, a to vztahů vznikajících z \”duševní tvořivé činnosti\”. Tyto vztahy mají rovněž své svébytné předměty ideální povahy. V tomto případě literární díla a jiná díla, která v důsledku své přirozené mimoprávní povahy ani nejsou majetkovými hodnotami.

Právo autorské je v objektivním smyslu tvořeno souhrnem soukromoprávních norem upravujících absolutní (zákonnou) ochranu literárních, jiných uměleckých a vědeckých děl (jako statků nehmotné povahy), které jsou výsledky duševní tvůrčí činnosti fyzických osob. Tato ochrana je poskytována prostřednictvím normování vztahů vznikajících z příslušné duševní tvořivé činnosti, tzn. vztahů týkajících se vytvoření děl a jejich veřejného nebo jiného užití. Formálně je právo autorské vyjádřeno zejména v autorském zákoně, jakož i v některých sekundárních předpisech.

Autorské právo je tzv. právem absolutním. Tvoří součást skupiny práv k výsledkům duševní tvořivé činnosti, které jsou spolu s některými právy majetkovými součástmi vyšší třídy práv duševního vlastnictví, jenž patří do globálního generálního systému práv ke všem statkům nehmotným. Právní postavení osoby autorskoprávně oprávněné, tj. zejména autora, se vyznačuje tím, že takováto osoba vylučuje kohokoli jiného z jakéhokoli působení na nehmotné dílo jí ovládané. Takovéto osobě, jejíž právo bylo ohroženo nebo porušeno, přísluší žalobní nárok na prosazení svého výlučného panství nad příslušným ideálním statkem vytvořeným tvůrčí činností.

Za charakteristické znaky autorského práva lze proto považovat následující znaky, z nichž první dva se váží k subjektivní stránce tohoto práva:

a) jedná se o právo absolutní právní povahy příslušející pouze individuálně určené osobě, jíž je původně pouze tvůrce (autor, původce) jako osoba fyzická, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost individuálně neurčených cizích osob (kohokoli) zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění nositele autorského práva. Autorské právo tedy působí erga omnes, tj. i proti autorovi samému. Je v tomto smyslu univerzální povahy. Autor má podobné (nikoli stejné) právní postavení jako vlastník (majitel), přestože v důsledku přirozené povahy díla nemůže být vlastníkem (majitelem) tohoto ideálního předmětu. Literární dílo, jiné dílo umělecké je hodnotou (statkem) nemajetkovou, pro níž tudíž neplatí stejný právní režim jako pro věc nebo  pro majetkové právo či jinou majetkovou hodnotu (jakou je např. ochranná známka, obchodní tajemství, know how aj.). Podobnost s právem vlastnickým se ovšem projevuje v právní rovině tak, že, stejně jako má vlastník věci anebo majitel jiné majetkové hodnoty výlučná oprávnění ke svému předmětu, tak má i autor výlučná oprávnění ke svému dílu. Obsah autorského práva ale není shodný s obsahem práva vlastnického ani jiného věcného práva, nýbrž je svébytný, byť jistou měrou podobný.

b) jedná se o právo nepromlčitelné, neboť nejde o právo majetkové (srov. § 100 odst. 2 občanského zákoníku ), nýbrž o smíšené osobněmajetkové právo k výsledkům duševní tvořivé činnosti, mající personální základ (v nauce bývá právo autorské řazeno mezi tzv. tvůrčí práva, která obsahují jednotlivá oprávnění jak osobní, tak i majetková). Jako celek ovšem autorské právo není ani osobním \”právem na ochranu osob\” ve smyslu občanského zákoníku, mezi něž systémově patří jen jedna jeho obsahová součást,  a to osobní \”právo na ochranu autorství\”. Toto dílčí právo se jako zvláštní právo osobnostní prolíná s obecnou občanskoprávní kategorií absolutního osobního \”práva  na ochranu osob\”, a to právě pokud jde o ochranu osobnosti fyzické osoby (autora).

Z hlediska ochrany práv si lze představit jednoskutkový souběh ohrožení nebo porušení osobního \”práva na ochranu autorství\” ve smyslu autorského zákona s ohrožením nebo porušením osobního práva na ochranu osobnosti autora jako fyzické osoby ve smyslu občanského zákoníku.

c) předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek (dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen (materializován) v jakékoli lidskými (nikoli zvířecími) smysly vnímatelné (seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby (autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu (výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti. Každá lidská osobnost (nejen osobnost tvůrce, autora) duchovně pramení mimo sféru právního řádu, který ji pouze uznává (aprobuje) jako právně významnou (nemajetkovou) hodnotu (statek) a chrání ji svými vlastními zákonnými prostředky.

V důsledku toho je i předmět autorského práva (dílo) nezcizitelným, neboť to jeho přirozená mimoprávní povaha, bytostně spjatá s osobností tvůrce, nepřipouští (srov.
§ 118 odst. 1 občanského zákoníku ), což platí i pro případ, pokud by snad tento ideální předmět byl eventuálně teoreticky považován za hodnotu majetkovou (kdy však povahově se nejedná o hodnotu majetkovou, resp. jde o hodnotu nemajetkovou, s níž jsou pouze spojena některá práva majetková, resp. osobně-majetková smíšená,  a to vedle vůdčích, prioritních, nemajetkových práv osobních, morálních, základu osobnostního).

d) z hlediska funkčního se jedná o právo literární, jiné umělecké a vědecké tvorby, právně politicky cílené k ochraně nehmotných autorských výtvorů (plodů autorovy duševní činnosti) a k uplatnění těchto nehmotných výsledků. V tomto aspektu je zapotřebí posuzovat i předměty autorského práva, které se povahově pohybují v poměrně vágních (z hlediska právního) kategoriích literárního umění, ostatního umění či vědy. Tato funkční povaha autorského práva je významná i pro obsah a rozsah subjektivních autorských práv a platí pro jakékoli předměty tohoto práva. Funkční povaha autorského práva má význam i při jeho výkladu. Autorské právo není univerzálním ani žádným \”sběrným\” ochranným právem (systémem), jak ostatně vyplývá z jeho povahy, nýbrž ochranným právem zvláštním. To znamená, že předmětem autorského práva může být jen to, co v rámci naplnění všech legálních pojmových znaků díla podle autorského zákona koresponduje uvedené funkční povaze tohoto soukromého práva, která prolíná všemi legálními pojmovými znaky jeho předmětů.

K základním principům autorského práva patří tradiční zásady, podle nichž je subjektem (v původním smyslu) autorského práva autor jako fyzická osoba, popř. spoluautoři ve společenství fyzických osob, dále zásada, že autor svobodně rozhoduje o užití svého díla, za něž mu přísluší odměna, že autor požívá ochrany svých (oprávněných) zájmů osobních i majetkových, že autor díla si může osobovat jeho autorství nezávisle na tom, zda existuje na pohled stejné dílo vytvořené jiným autorem (což ale bývá prolamováno případy tzv. „děl malé mince“ a počítačovými programy), dále též zásada, že autorské právo lze omezit s ohledem na obecný zájem na některých přípustných užitích autorova díla jinou osobou a nakonec i to, že každá osoba, která dílo šíří nebo je jinak užije, je povinna, až na úzké výjimky v obecném zájmu, zaplatit autorovi odměnu.

Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze charakterizovat jako činnost spočívající ve \”vytvoření\” něčeho nehmotného s tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. \”Zvláštními osobními vlastnostmi\” autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy \”zvláštních osobních vlastností\” vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo \”vytvoření\”, resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného osobitého rázu.

Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy, odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik celé řady děl, tradičně označovaných jako \”díla malé mince\” (Werke der Kleine Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř. je mající jen v zanedbatelné míře, která není dostatečná k rozlišení jednotlivých děl. Takto 
(a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce označována jako jeho \”autorskoprávní individualita\”, tzn. jako jedinečnost díla v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto výrazu. Nejde o individualitu  v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní. Zmíněná tvůrčí činnost, nebo-li tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku (řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou apod. (srovnej Komentář k autorskému zákonu, I. Telec, 1998).

Při úvaze, zda žalovaná zasáhla do práva autorského žalobce bylo třeba spolehlivě zjistit, zda užití sporného (byť minimálního) textu mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce (které je zřejmě spíše v obecném povědomí známo jako píseň, tj. jako skladba uzavřené formy, jejímž podkladem je slovesný text), resp.zda se případně jedná o zpracování díla žalobce, nebo zda nejde ani o jeden z těchto případů. Je přitom třeba uvážit, že v daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována. Řešení této otázky však vyžaduje mimo jiné odborného posouzení, k němuž však sám soud povolán není. Za tohoto stavu proto závěry odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), pokud již nyní dovodily zásah do práva autorského žalobce, se jeví jako předčasné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto z uvedeného důvodu rozsudek odvolacího soudu, stejně jako předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. dubna 2007

JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.

předseda senátu

 

 

 

Rozhodnutie VS Olomouc:

Ohlasy médií