František Ryneš v. ÚOOÚ

Prinášame v .pdf rozhodnutie Mestského súdu v Prahe (9Ca 41/2009) v medializovanom spore, o ktorom prednedávnom informoval iHned.cz:

Šestkrát napadli Františka Ryneše z Třebíče neznámí útočníci – několikrát mu rozbili okna dlažebními kostkami, jednou jej dokonce shodili do řeky. Místní novinář a tehdejší vydavatel Horáckých novin, který kritizoval obchody tamní radnice, si proto na podzim 2007 před dalším útokem na dům nainstaloval bezpečnostní kameru.

Jenže jediný, kdo byl potrestán, je nakonec sám Ryneš. Soud nezřetelný záznam neuznal jako důkaz a útočníky – ač se jeden z nich původně přiznal – osvobodil. Navíc Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) Rynešovi vytkl, že mu neohlásil instalaci kamery, a vyměřil mu pokutu za neoprávněné shromažďování osobních údajů.

Rozhodnutie je dostupné tu. Výňatok z úvah súdu nižšie.

Soud o veci uvážil takto:

Námitku, v níž žalobce zpochybňuje „působnost” správního orgánu k uložení pokuty
tvrzením, že skutek, za který mu byla uložena pokuta, vůbec nemůže být přestupkem na úseku ochrany osobních údajů, protože záznamy z jím instalovaného kamerového systému nelze použít ke ztotožnění zaznamenaných osob, což znamená, že informace o osobách na záznamu nejsou osobními údaji ve smyslu definice tohoto pojmu uvedené v § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., neshledal soud opodstatněnou. Žalobce se v souvislosti s touto námitkou pokračování dovolává části odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16.4.2008, sp. zn. 2T 220/2007, v níž soud konstatoval, že „z pořízeného záznamu zjistil, že v předmětné době se před domem poškozeného Františka RXXXX nacházely dvě postavy zřejmě mužského pohlaví, které nebylo možno ztotožnit, jejich činnost nenasvědčovala o tom, že by pomocí praku vystřelily nějaký předmět proti domu poškozeného.“ Žalobce nicméně zcela opomíjí skutečnost, že citovaný rozsudek Okresního soudu v Třebíči se zabýval pouze částí záznamu pořízeného žalobcem, konkrétně úsekem, kdy mělo dojít k rozbití okna žalobcova domu, a to
výlučně za účelem zjištění, zda některou z těchto dvou osob, které se na záznamu
v inkriminované době objevily, je obžalovaný Josef TXXXXX či nikoliv. Toliko ve vztahu k těmto dvěma osobám pak soud konstatoval, že je nelze ztotožnit. Okresní soud v Třebíči se však již nezabýval možností identifikace jiných osob zaznamenaných předmětným kamerovým systémem. Tuto skutečnost považuje soud za podstatnou, neboť nemožnost ztotožnění dvou osob zachycených na záznamu ještě neznamená, že záznam neobsahuje osobní údaje jiných subjektů, které lze s jeho pomocí přímo či nepřímo identifikovat. Je třeba dodat, že Okresní soud v Třebíči se ve zmíněném rozsudku nezabýval ani posouzením záznamu pořízeného kamerovým systémem z pohledu zákona č. 101/2000 Sb. Pravdivost tvrzení žalobce, že záznamy z jím instalovaného kamerového systému nelze použít ke ztotožnění osob, byla jednoznačně vyvrácena důkazem provedeným při ústním jednání před soudem, a sice částí reportáže České televize pořízené pro pořad Reportéři ČT, která byla odvysílána Českou televizí dne 15.10.2007 na programu ČT1.

V uvedené reportáži byla v pasáži týkající se žalobce mj. odvysílána část záznamu pořízeného předmětným kamerovým systémem v době, kdy došlo k rozbití okna u žalobcova domu. Tato část záznamu byla v reportáži komentována samotným žalobcem. Z jeho komentáře vyplývá, že žalobce na záznamu jednoznačně identifikoval jednoho ze svých sousedů, se kterým následně v reportáži osobně hovoří o tom, zda viděl pachatele, kteří mu v noci rozbili okno.
Žalobce v reportáži při rozhovoru se sousedem výslovně uvedl: „ Pane…, vy jste je viděl ty
chlapy, co mi rozbili to okno. Ze soboty na neděli v nula třicet dva. Šel jste tady, šel jste do toho průjezdu a oni v něm, tady do tý uličky …“. Po sdělení souseda, že tam byli takoví dva kluci, žalobce pokračuje v rozhovoru slovy: „já to mám na kameře, já jsem vás tam právě viděl, jak tam jdete do tý uličky a pak jste se nějak vracel nebo jste procházel dál, teď už nevím. Když jste šel potom zpátky, tak ten jeden stál tady u těch dveří a otočil se k vám takhle zády, jak jste procházel okolo, takže abyste mu neviděl do obličeje.“ Z reportáže ČT je tak jednoznačně patrno, že žalobce je na pořízeném záznamu schopen určité osoby, zde svého souseda, bez problému identifikovat.

Se zřetelem k tomu, že určité osoby je žalobce schopen z pořízeného záznamu přímo
identifikovat, o čemž svědčí výše zmíněná reportáž, je nutno dovodit, že záznam
z kamerového systému instalovaného žalobcem v Třebíči na domě č. 46/43 v ulici
L. Pokorného obsahuje informace týkající se určitelných subjektů údajů, a tedy osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a/ zákona č. 101/2000 Sb. Není tak pravdou, že na instalaci předmětného kamerového systému a nakládání s osobními údaji zaznamenanými předmětným kamerovým systémem nedopadá úprava obsažená v zákoně č. 101/2000 Sb., a že posouzení zákonnosti žalobcova jednání nespadá do pravomoci Úřadu. Pravomoc Úřadu provádět dozor nad dodržováním povinností stanovených zákonem při zpracování osobních údajů je výslovně zakotvena v § 29 odst. 1 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb. Podle § 29 odst. 1 písm. f) téhož zákona Úřad projednává přestupky a jiné správní delikty a uděluje pokuty podle tohoto zákona.

Soud neshledal opodstatněnou ani námitku, že se v projednávaném případě jednalo
o výjimku z působnosti zákona č. 101/2000 Sb., zakotvenou v ust. § 3 odst. 3 tohoto zákona, tedy o zpracování osobních údajů, které žalobce prováděl výlučně pro osobní potřebu. Zpracováním osobních údajů prováděným fyzickou osobou pro osobní potřebu je nutno rozumět pouze takové zpracování údajů, které má sloužit výlučně k uspokojení čistě osobních potřeb jednotlivce – fyzické osoby, jako např. vedení osobního adresáře apod. O takové zpracování osobních údajů se však v projednávaném případě nejednalo. Jak žalobce sám uvedl při podání vysvětlení na policii dne 23.11.2007, záznam z kamerového systému měl sloužit k tomu, aby policie mohla identifikovat případného pachatele útoků na žalobcův majetek nebo osobu. Přesně k tomuto účelu byl také záznam ze dne 7.10.2007, kdy došlo k rozbití žalobcova okna, použit. Záznam obsahující osobní údaje (viz výše) tedy neměl sloužit výlučně k uspokojení osobních potřeb žalobce, tj. potřeb úzce spjatých s jeho osobou, ale měl být (a také byl) použit ke zcela jinému účelu – k předání orgánům činným v trestním řízení za účelem odhalení a usvědčení pachatele útoků namířených proti žalobci a jeho majetku. Žalovanému je rovněž třeba přisvědčit v tom, že osobní potřebou žalobce jistě není soustavné monitorování pohybu osob na veřejné komunikaci před domem. Ani z Výroční zprávy Úřadu za rok 2011 předložené právním zástupcem žalobce při ústním jednání ve věci samé nelze dovodit, že by monitorování pohybu osob na veřejně přístupném prostoru před domem, ze kterého lze zjistit i údaje o době příchodu a odchodu osob bydlících v sousedních domech či údaje o tom, zda tyto osoby byly při vstupu do domu někým doprovázeny, bylo
možné označit za osobní potřebu pořizovatele záznamu. Z uvedených důvodů soud dospěl
k závěru, že na projednávanou věc ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 101/2000 Sb., aplikovat nelze.

Nedůvodná je rovněž námitka, v níž žalobce argumentuje tím, že v daném případě byl
podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., oprávněn zpracovávat osobní údaje i bez souhlasu subjektu údajů, protože účelem zpracování osobních údajů byla ochrana jeho majetku. Soud ve vztahu k této námitce uvádí, že podle § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., je zpracování osobních údajů zásadně podmíněno souhlasem dotčené osoby, tj. souhlasem subjektu údajů. Bez jeho souhlasu lze dle zákona zpracovávat osobní údaje jen ve výjimečných případech taxativně vypočtených v § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., pod písmeny a/ – g/. Jednou z těchto výjimek je i možnost správce zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby (§ 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.). Uvedené ustanovení však dále stanoví, že takové zpracování osobních údajů nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. Právě tato podmínka nebyla v souzené věci splněna. Kamerový systém instalovaný žalobcem na domě totiž zaznamenával a ukládal (tj. ve smyslu § 4 písm. e/ zákona zpracovával) též údaje o době příchodu a odchodu osob ze sousedních domů, dále údaje o tom, zda tyto osoby byly při vstupu do domu někým doprovázeny apod. Kvalita pořízeného záznamu přitom umožňovala alespoň některé zaznamenané osoby jednoznačně identifikovat. Důkazem toho je skutečnost,
že žalobce byl schopen z pořízeného záznamu zjistit, že konkrétní soused se ze soboty
6.10.2007 na neděli 7.10.2007 vracel domů v 0:32 hod. a že šel sám. Pokud žalobce
v souvislosti s touto námitkou opětovně poukazuje na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 16.4.2008, sp. zn.: 2T 220/2007, z něhož dovozuje, že záběry z kamerového systému nelze k identifikaci osob použít, nezbývá než zopakovat, že trestní soud hodnotil pouze možnost identifikace dvou postav, které byly kamerovým systémem zachyceny na místě činu, avšak nezabýval se kvalitou a obsahem záznamu jako celku, ani možností identifikace jiných osob zaznamenaných předmětným kamerovým systémem.

Snaha žalobce chránit svou osobu a majetek proti útokům ze strany třetích osob, a to
zvláště za situace, kdy nebylo v silách policie těmto útokům účinně zamezit, je pochopitelná, nelze však připustit, aby žalobce při ochraně svých zájmů neoprávněně zasahoval do práv třetích osob – subjektů údajů na ochranu jejich soukromého a osobního života. Výše zmíněné osobní údaje týkající se osob žijících v sousedství jeho domu jsou velmi snadno zneužitelné a jejich zpracování bez souhlasu subjektů údajů nepochybně bylo v rozporu s právem subjektů údajů na ochranu jejich soukromého a osobního života. Výjimka zakotvená v ust. § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.), tedy v daném případě splněna nebyla, což znamená, že žalobce nebyl oprávněn zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektů údajů. Protože tak činil, dopustil se přestupku podle § 44 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., za který byl Úřadem právem sankcionován.

Nelze přisvědčit námitce, podle níž mělo být žalobci kladeno za vinu porušení
povinnosti zakotvené v § 10 zákona č. 101/2000 Sb., a nikoliv porušení povinnosti uvedené v § 5 odst. 2 tohoto zákona. Ustanovení § 10 zákona č. 101/2000 Sb., ukládající správci a zpracovateli při zpracování osobních údajů dbát na to, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a dbát také na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů, je dle náhledu soudu zákonným vyjádřením obecného požadavku na ochranu základního lidského práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, které je garantováno článkem 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to ve vztahu k subjektům podílejícím se na zpracování osobních údajů. Právě při zpracování osobních údajů totiž hrozí riziko neoprávněných zásahů do soukromého a rodinného života subjektu údajů. Naproti tomu v ust. § 5 odst. 2 písm. d) a e) zákona č. 101/2000 Sb., jsou zcela konkrétně upraveny výjimky, kdy lze zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, přičemž je stanoveno, že se tak může dít jen za podmínky zachování práva subjektu údajů na ochranu soukromého a osobního života. Skutečnost, že zákonodárce v ust. § 10 zákona č. 101/2000
Sb., obecně konstatoval existenci povinnosti správce a zpracovatele dbát při zpracování
osobních údajů na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního
života subjektu údajů, nemá žádný vliv na skutečnost, že podle ust. § 44 odst. 2 písm. e)
zákona č. 101/2000 Sb., se fyzická osoba jako správce nebo zpracovatel dopustí přestupku
tím, že při zpracování osobních údajů zpracovává osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů mimo případy uvedené v zákoně (mezi které patří i případ uvedený v § 5 odst. 2). Žalobci ostatně nemohlo být kladeno za vinu porušení povinnosti zakotvené v § 10 zákona č. 101/2000 Sb., už z toho důvodu, že zákon č. 101/2000 Sb., neupravuje skutkovou podstatu správního deliktu, který by spočíval v porušení povinnosti uvedené v § 10 tohoto zákona. Nelze vejít ani na žalobní argumentaci, podle níž to, že správce poruší povinnost dbát na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života subjektu údajů, bez dalšího neznamená, že by tím porušil i povinnost zpracovávat osobní údaje se souhlasem subjektu údajů. V souzené věci byl žalobce ze strany Úřadu sankcionován nikoliv pro porušení obecné povinnosti dbát na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života subjektu údajů, ale (mj.) proto, že prostřednictvím kamerového systému zpracovával osobní údaje, aniž by k tomu měl jakýkoliv souhlas ze strany subjektů údajů. Žalobce ostatně nikdy netvrdil, že by takový souhlas měl; dovolával se pouze zákonem stanovené výjimky umožňující zpracování osobních údajů i bez souhlasu subjektů údajů, která však v jeho případě nebyla naplněna, a to právě z toho důvodu, že jím prováděné zpracování osobních údajů bylo v rozporu s právem subjektů údajů na ochranu jejich soukromého a osobního života (viz výše).
Tvrzení žalobce, že mu nelze klást za vinu porušení povinnosti dle § 11 odst. 1 a § 16
zákona č. 101/2000 Sb., protože byl oprávněn zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů v důsledku výjimky uvedené v § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., neobstojí již s ohledem na závěr soudu, že podmínky pro zpracování osobních údajů bez souhlasu subjektu údajů podle ust. § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., v případě žalobce nebyly splněny.

Žalobce se nemůže s úspěchem dovolávat ani výjimky z plnění informační povinnosti
vůči subjektu údajů podle § 11 odst. 1 zákona č. 101/2000 Sb., která je zakotvena v § 11
odst. 3 písm. b/ téhož zákona. Zmíněné ustanovení totiž uplatnění této výjimky podmiňuje
kumulativním splněním dvou podmínek. První podmínkou je, že se jedná o případy, kdy
správce nezískal osobní údaje od subjektu údajů. Podle druhé podmínky musí být zpracování osobních údajů správci uloženo zvláštním zákonem nebo je takových údajů třeba k uplatnění práv a povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů. V projednávané věci nicméně žalobce získával osobní údaje přímo od subjektů údajů, protože kamerový systém zaznamenával bezprostředně subjekty údajů, což znamená, že první z výše uvedených podmínek nebyla splněna. Splněna však nebyla ani druhá podmínka, neboť zpracování osobních údajů v podobě informací o osobách vyskytujících se na ulici před jeho domem žalobci neukládal žádný zvláštní zákon a takových osobních údajů ani nebylo třeba k uplatnění práv a povinností žalobce vyplývajících ze zvláštních zákonů. Žalobce v této souvislosti toliko obecně poukazuje na možnost uplatňovat právo na náhradu škody podle občanského zákoníku, pokud by potenciální pachatelé byli díky záznamu z kamerového systému identifikováni. Soud k tomu předně uvádí, že právo na náhradu škody lze uplatnit i bez pořízení záznamu pomocí kamerového systému a jeho následného předložení jako důkazu u soudu. To znamená, že osobní údaje z kamerového systému instalovaného žalobcem nejsou nutně zapotřebí k uplatnění případného práva na náhradu škody. Soud v tomto směru považuje za podstatné zejména to, jaké osobní údaje byly předmětným kamerovým systémem zaznamenávány. Stručně řečeno, jednalo se o záznam osob procházejících ulicí sousedící s domem žalobce. Nelze než konstatovat, že osobní údaje týkající se valné většiny těchto osob (a dost možná žádné z nich) žalobce k uplatnění žádných svých práv či povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů vůbec nepotřeboval. To platí zvláště o údajích o době příchodu a odchodu jednotlivých sousedů, nebo údajů o tom, zda tito byli při vstupu do domu nebo odchodu z něj někým doprovázeni. Nejenže žalobce tyto údaje k uplatnění svých práv či povinností vyplývajících ze zvláštních zákonů nepotřeboval, ale jejich zpracováním bez
souhlasu subjektů údajů nepřípustně zasahoval do práva subjektů těchto údajů na ochranu
jejich soukromého a osobního života, které je garantováno Listinou základních práv a svobod.
Lze shrnout, že výjimka zakotvená v § 11 odst. 3 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., z plnění
informační povinnosti vůči subjektům údajů splněna nebyla, což znamená, že žalobce byl
povinen tuto informační povinnost plnit. Protože tak nečinil, dopustil se přestupku podle § 44 odst. 2 písm. f) zákona č. 101/2000 Sb., za což byl Úřadem právem sankcionován.
Ze stejného důvodu, tedy proto, že se v žalobcově případě nejednalo o zpracování
osobních údajů, které by mu ukládal zvláštní zákon a takových osobních údajů ani nebylo
třeba k uplatnění práv a povinností žalobce vyplývajících ze zvláštního zákona (viz výše), se nemůže žalobce s úspěchem dovolávat ani výjimky z oznamovací povinnosti vůči Úřadu podle § 16 zákona č. 101/2000 Sb., která je zakotvena v § 18 odst. 1 písm. b/ téhož zákona. Blíže nespecifikovanou námitku vytýkající žalovanému porušení § 3 správního řádu tím, že nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, jakož i námitku, že se v dané věci jednalo o zpracování citlivých údajů, takže žalobce nelze vinit z porušení povinnosti uvedené v § 5 odst. 2 zákona č. 101/2000 Sb., ale z porušení povinnosti uvedené v § 9 písm. a/ tohoto zákona, uplatnil žalobce až v replice ze dne 8.7.2009, tedy až po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žaloby (§ 71 odst. 2 s.ř.s.). K těmto opožděně uplatněným námitkám soud při přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí přihlížet nemohl. Pokud by tak učinil, tedy pokud by překročil rozsah včas uplatněných žalobních námitek, jednal by v rozporu s ustanoveními § 75 odst. 2 s.ř.s. a § 71 odst. 2 věta třetí s.ř.s., které mu ukládají přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů uplatněných v zákonem stanovené lhůtě.