Embed link je trestný – chlapca sa nezastal ani český Ústavný súd

Idnes.cz informuje, že:

Odkazovat na webu na stránky, kde si můžete stáhnout zdarma filmy, je trestné. Takovýto vzkaz vyslal Ústavní soud, když odmítl stížnost na rozsudek, který potrestal sedmnáctiletého studenta z Liberce. Soudy mladíka uznaly vinným z toho, že na svých webových stránkách odkazoval na stáhnutí více než dvou a půl tisíc filmových děl. Dostal pětiměsíční podmínku, ale trest mu v lednu smazala amnestie. Státu propadl také jeho notebook. Za porušení autorského práva přitom studentovi původně hrozily až čtyři roky vězení. “Ze všech uvedených důvodů se jedná o kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe,” stojí v potvrzeném verdiktu Ústavního soudu.

Ide o konanie, ktoré reportoval v poslednom Revue 7/2013 Matěj Myška. Najvyšší súd ČR (sp. zn. 8 Tdo 137/2013) v danom rozhodnutí vtedy okrem iného uviedol:

Nejvyšší soud k výhradám mladistvého, že když konkrétní díla sám na svých webových stránkách neuváděl, ale zmiňoval jen odkaz na to, kde si je zájemce může jinde na internetu najít, nenaplnil pojem „sdělování díla“ podle § 18 odst. 2 aut. zák., a proto nemůže jít v tomto konkrétním případě o protiprávní jednání, protože nebyla naplněna subjektivní stránka, jednal v právním omylu a bylo nutné použít subsidiaritu trestní represe, považuje za nutné ze skutkových okolností soudy obou stupňů zjištěných uvést následující: Mladistvý v posuzované věci jako hlavní správce a administrátor provozoval webové stránky, kde za využití tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru společnosti FlyNetwork, s. r. o., v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy, tzv. embedded linky umožňující přístup k neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech. Tím docílil, že kdokoli, kdo si otevřel uvedenou webovou stránku mladistvého, k nim mohl mít jejím prostřednictvím přístup, což mladistvý činil, aniž by k tomu měl souhlasy nositelů autorských práv anebo splnil jiné zákonem stanovené podmínky takového zveřejnění uvedených děl. Mladistvý takto jednal i přesto, že ČPU poté, co uvedenou činnost zjistila na shodně fungujících stránkách, jej vyzvala, aby tuto činnost ukončil. Mladistvý však v souladu s tímto upozorněním nepostupoval, a přestože tyto dříve provozované stránky zrušil, na zcela obdobném principu zavedl WWW stránky jiné, jejichž prostřednictvím uvedeným způsobem zpřístupnil celkem 2470 ve výroku konkrétně citovaných jednotlivých děl.

Především je potřeba uvést, že nevznikají žádné pochybnosti o tom, že díla, o něž se v projednávané věci jedná, jež jsou v počtu 2470 konkrétně uvedena v rozsudku odvolacího soudu, jsou předmětem autorského práva, tj. jsou chráněna autorským zákonem, a to u každého z nich ve vztahu k některému ze subjektů a nositelů těchto autorských práv, jak jsou ve výrokové části napadeného rozsudku též uvedeny. V souladu s podaným dovoláním je však nutné zkoumat mladistvým vytýkanou právní okolnost, zda způsob, jakým mladistvý s těmito díly nakládal, naplňuje ve smyslu § 270 odst. 1 tr. zákoníku znak „neoprávněného zásahu“ do těchto práv.

V obecné rovině je potřebné uvést, že neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv může být proveden celou řadou různých forem jednání, a nelze proto stanovit definici, která by ho vymezovala, a ani jednoznačně určila, jak lze takový neoprávněný zásah provést (jedná se tak např. o přivlastnění si autorství k dílu, jakékoli zveřejnění díla bez souhlasu autora anebo sice s jeho souhlasem, ale s nedovoleným provedením změn v díle, s nimiž autor neprojevil souhlas, použití díla způsobem snižujícím jeho uměleckou hodnotu, neoprávněné zhotovení rozmnoženiny či napodobeniny díla, jakož i sdělování díla veřejnosti, u nichž byly elektronické informace o identifikaci práv k dílu odstraněny nebo pozměněny, bez svolení autora, atd.). Podstatné však pro tuto neoprávněnost zásahu do autorských práv zákonem chráněných je to, že pachatel s dílem, které požívá zákonné ochrany, nakládá v rozporu s vůlí jeho autora a činí tak v rozporu se zákonem, který práva autora nebo nositele těchto práv chrání. Ve vztahu k řešené problematice se jedná o ustanovení § 4, § 12, § 18 a násl. aut. zák. (přim. srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck 2012, s. 2745 až 2751).

V projednávané věci protiprávní činnost mladistvého spočívala v tom, že neoprávněně umožnil užití konkrétních filmů, prostřednictvím webové stránky, kterou provozoval, a to využitím tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru, kde v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy, tzv. embedded linky, čímž zajistil těm, kteří měli zájem vidět filmy, přístup k těmto neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech, na nichž, pokud by tito zájemci film vidět chtěli, by museli uhradit poplatky autorům děl nebo nositelům těchto autorských práv, zatímco způsobem, jakým tuto možnost mladistvý zprostředkoval, tak neučinili. Tuto činnost mladistvý praktikoval bez souhlasu nositelů těchto autorských práv a v rozporu s jejich zájmy.

K tomuto způsobu porušení autorských práv mladistvý využil možností počítačových sítí a zejména Internetu, jenž je informačním a komunikačním systémem, který se skládá z různých subjektů a objektů právních vztahů. Při rozvoji počítačových informačních a komunikačních technologií má Internet kromě jiného i povahu prostředku, jehož prostřednictvím lze veřejně šířit informace. S ohledem na celosvětovou propojenost a rozšířenost počítačových médií je virtuální svět Internetu považován za veřejný prostředek, neboť lze již považovat za notorietu, že je používán právě pro zveřejňování a šíření informací (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001). Za informační systém se považuje funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Každý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo možné jejich zpracování a zpřístupnění, a dále nástroje umožňující výkon informačních činností [srov. § 2 písm. b) zák. č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů]. Jde o systém pro sběr, zpracování, ukládání a vyhledávání a šíření informací (Knap, V., Právo a informace. Praha: Academia, 1988, s. 43).

V prostředí Internetu fungující informační služba WWW (World Wide Web) je založena na bázi počítačových serverů (částí Internetu) ukazujících jeden k druhému s využitím tzv. hypertextových odkazů, podpory multimédií a integrování různých služeb. WWW stránka je elektronický dokument, který se nachází na neurčitém serveru, jeho obsah je propojen pomocí hypertextových odkazů na jiná místa v tomto dokumentu, nebo v jiných dokumentech na tomto serveru nebo na zcela jiných serverech nacházejících se v pavučině Internetu kdekoliv na světě (srov. Smejkal, V. a kol. Právo informačních a telekomunikačních systémů. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, s. 402). Z této povahy je patrné, že v prostředí Internetu dochází k porušování autorských práv právě za využití různých Internetových služeb, při nichž dochází k šíření díla, a to i způsobem, jenž odporuje pravidlům stanoveným autorským zákonem. Zejména lze zmínit ustanovení § 12 aut. zák., které upravuje podmínky, za nichž může autor dílo užít, a v odstavci 4 písm. f) § 12 cit. zák. stanoví jako právo autorů díla či nositelů těchto práv dílo užít, mezi něž patří i právo na sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 aut. zák. K takovému právu se řadí i právo na provozování díla živě nebo ze záznamu a právo na přenos provozování díla podle § 19 a 20 aut. zák. Podle § 18 odst. 2 aut. zák. je sdělováním díla veřejnosti také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí.

Jestliže mladistvý v projednávané věci v prostoru vyhrazeném pro své stránky umístil a ponechal odkazy (tzv. embedded linky) umožňující přístup k neoprávněným rozmnoženinám filmových a televizních děl umístěných na externích serverech tak, že kdokoli k nim mohl mít prostřednictvím k tomu účelu založené stránky přístup, aniž by k tomu měl souhlasy nositelů autorských práv, a využil k tomu tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru, jednalo se o neoprávněnou činnost, neboť využíval hypertextových odkazů umístěných na svých WWW stránkách sloužících pro interaktivní komunikaci mezi udělovatelem a příjemcem (tzv. linking) [srov. Telec, I. Tůma, P., Autorský zákon. Komentář. 1. vydání, Praha : C. H. Beck, 2007, s. 227]. Mladistvý uvedeným postupem umístil „link“ umožňující přístup k rozmnoženině díla, a to jako osoba odlišná od osoby, která je vlastníkem této rozmnoženiny, což je činnost, již je nutné považovat za porušení autorskoprávní neodvislosti jednotlivých aktů užití díla. Každý akt sdělení díla veřejnosti je samostatným způsobem užití díla a uživatel k takovému užití potřebuje souhlas majitele autorského práva.

Nejvyšší soud se z uvedených důvodů plně ztotožnil se závěrem odvolacího soudu vycházejícím z uvedeného odborného názoru, že i v projednávané věci se jednalo o zásah do výlučného autorského práva ve výroku uvedených nositelů těchto práv, neboť mladistvý využitím povahy a funkce tzv. „linku“, umožnil komukoli, kdo si otevřel tyto jeho WWW stránky, aby měl k uvedeným autorským dílům přístup na místě a v čase podle vlastní volby (ve smyslu § 18 odst. 2 aut. zák.), a to zcela nezávisle na vlastnictví či užívání rozmnoženiny díla, kterou tak zpřístupnil tzv. embedded linkem. veřejnosti konkrétně u 2470 jmenovaných filmových děl. Takový způsob užití díla je jeho užitím, ke kterému je zásadně nutný souhlas majitele autorského práva k zpřístupněnému dílu.

Pozrime sa tiež čo uvádza citovaný autoritatívny komentár – Telec, I. Tůma, P., str. 227:

Specifickou otázkou vzniku autorskoprávní odpovědnosti je využívání hypertextových odkazů či jiných komunikačních pomůcek (umístěných zejména na webových stránkách sítě worldwide-web) sloužících pro interaktivní komunikaci mezi sdělovatelem a příjemcem (tzv. linking). Je tomu tak zejména v případě, kdy osoba, která umístila „link“ umožňující přístup k rozmnoženině díla, je odlišná od osoby, která je vlastníkem této rozmnoženiny či ji sama veřejnosti zpřístupňuje. Soudní výklad v této věci prozatím chybí a ani názory právní nauky nejsou jednotné. I v tomto případě však platí zásada autorskoprávní neodvislosti jednotlivých aktů užití díla, kdy každý akt sdělení díla veřejnosti je samostatným způsobem užití díla a uživatel k takovémuto užití potřebuje souhlas majitele autorského práva (srov. však uplatnění zásady funkční jednoty způsobů užití díla k určitému účelu při interpretaci rozsahu udělené smluvní licence, viz § 50 odst. 2 a komentář). Zvláštními způsoby užití jsou i jednání, která jsou hospodářsky či funkčně podmíněna (srov. rovněž výklad k § 12).

[..]

Za zásah do výlučného autorského práva je třeba považovat jakékoli zpřístupnění díla veřejnosti způsobem, že kdokoli k němu může mít přístup k němu na místě a v čase podle vlastní volby, tj. i prostřednictvím pouhého „linku“ nezávisle na vlastnictví či užívání rozmnoženiny díla, která je prostřednictvím „linku“ zpřístupněna (tzn. zpřístupnění jako tzv. mirror downloading či embedded link). V tomto ohledu se jedná o další užití díla, ke kterému je zásadně nutný souhlas majitele autorského práva k zpřístupněnému dílu.

Ústavný súd ČR (III.ÚS 1768/13, dostupné tu) sťažnosť odmietol uznesením bez posudzovania merita veci. Svoje rozhodnutie odôvodnil nasledovne:

5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit “přijatelnost” návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

6. V první řadě je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost představuje v naprosté většině stížnostních bodů téměř doslovné zopakování námitek uplatněných ve stěžovatelově odvolání (resp. dovolání), aniž by v ní stěžovatel zároveň jakkoliv brojil proti způsobu, jakým se obecné soudy s těmito námitkami vypořádaly. Stěžovatel tak ústavní stížností v podstatě vyžaduje, aby Ústavní soud vystupoval jako další instanci trestního soudnictví. K “přehodnocování” otázek podústavního práva a hodnocení důkazů provedeného obecnými soudy však není Ústavní soud zásadně příslušný. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana základních práv a svobod, přičemž při přezkumu činnosti obecných soudů se jedná především o ochranu procesních záruk spravedlivého procesu zakotvených v hlavě páté Listiny. Stěžovatel vystavil svou argumentaci na pokračující polemice s názorem nalézacího soudu, aniž by nějakým způsobem reflektoval skutečnost, že další dva nezávislé soudy se s jím vznesenou argumentací ve všech podstatných částech obsáhle vypořádaly (srov. zejména s. 4 až 13 předmětného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí v aspektu dodržení procesních garancí spravedlivého procesu, přičemž jejich porušení neshledal a nezbývá mu proto než na závěry obecných soudů v jednotlivých námitkách pro podrobnosti odkázat.

7. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že poukazy na stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129) jsou v projednávané věci nepřípadné. Vedle již obecnými soudy zdůrazněné skutečnosti, že se v předmětném případě jednalo o zcela jiný druh porušení autorských práv, považuje Ústavní soud za nutné konstatovat, že ve zmiňovaném nálezu Ústavní soud obecným soudům vytknul především to, že se nedostatečným způsobem zabývaly jednak naplněním kritéria společenské nebezpečnosti, jakožto materiální stránky trestného činu, a rovněž tak možností vyřešení stěžovatelova jednání netrestní cestou. Žádné z těchto pochybení však nelze obecným soudům v projednávané věci vytknout, neboť odvolací i dovolací soud se důkladně a obsáhle vypořádaly se všemi stěžovatelovými námitkami, včetně otázek společenské škodlivosti stěžovatelova jednání a možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe (viz s. 12 a 13 usnesení Nejvyššího soudu).

8. Ústavní soud tedy nemá, co by k rozhodovací činnosti obecných soudů dodal, a proto mu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Niekoľko ďalších užitočných linkov v tejto súvislosti možno nájsť na blogu Ústavu pre právo a technológie MU. Názor Juraja Vivodu k problematike nájdete tu. A pre pamätníkov, dielo Jiřího Čermáka – Internet a autorské právo z roku 2003.