Označkované: .cz RSS Prepnúť vlákna komentárov | Klávesové skratky

  • Martin Husovec 5:57 am dňa March 24, 2014 Trvalý odkaz | Odpovedať
    Značky: .cz, , ,   

    Ústavný súd ČR odmietol sťažnosť globtour.cz 

    Ústavný súd ČR 6.3.2014 (III.ÚS 2912/12) odmietol ústavnú sťažnosť vo veci globtour.cz ako zjavne neopodstatnenú. Sťažovateľa argumentácia podľa ÚSČR totiž postrádala ústavnoprávnu intenzitu nutnú pre zrušenie rozhodnutia NSČR. Ústavný súd však potvrdil judikatúru ESĽP, keď označil doménu za majetok podľa článku 1 Dodatkového protokolu. Pre pripomenutie, NSČR odmietol v rozhodnutí globtour.cz nárok na prevod domény ako formu výkonu odstraňovacieho nároku. EISi podalo v konaní pre USČR odborné podanie priateľa súdu, v ktorom sme argumentovali, že prevod síce nie je formou výkonu odstraňovacieho nároku, ale je osobitným nárokom, ktorý možno analogicky kreovať. ÚSČR sa z vyššie uvedených dôvodov touto argumentáciou nezaoberal. Zdá sa tak, že česká doménová judikatúra zaznamenáva mnoho zmien v posledných dňoch, keď aj prednedávnom NSČR odmietol aj konštrukciu doménovej arbitráže.

    Nižšie pripájame rozhodnutie ÚSČR vo veci globtour.cz. Hlbší komentár nechám na najbližšie číslo Revue pre právo a technológie.

    Ústavní soud ČR rozhodl dne 6. března 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Globtour, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4, Hanusova 24 zastoupené Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou, AK se sídlem v Praze 8, Za Poříčskou branou 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 4. 2012 č. j. 23 Cdo 3407/2010-310, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2010 č. j. 3 Cmo 265/2009-282 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2009 č. j. 19 Cm 69/2008-216, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

    Ústavní stížnost se odmítá.

    Odůvodnění:

    I.
    Návrhem doručeným dne 31. 7. 2012, doplněným dne 1. 8. a 3. 8. 2012, se Globtour, spol. s r. o., se sídlem v Praze 4 (dále jen “žalovaná” nebo “stěžovatelka”) domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o ochranu obchodní firmy, práv k ochranným známkám a před nekalou soutěží, a to v rozsahu, kterým bylo pod výrokem II rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen “dovolací soud”) ze dne 19. 4. 2012 č. j. 23 Cdo 3407/2010-310 odmítnuto dovolání žalované.

    II.
    Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

    Dne 30. 1. 2009 rozsudkem č. j. 19 Cm 69/2008-216 Městský soud v Praze (dále jen “nalézací soud”) mimo jiné žalované uložil povinnost zdržet se ve stanovené lhůtě užívání a nakládání s doménovým jménem Globtour.cz, vyjma jeho převodu na žalobce (výrok I), povinnost převést ve stanovené lhůtě doménové jméno Globtour.cz na žalobce (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou (výrok IV).

    Dne 1. 3. 2010 rozsudkem č. j. 3 Cmo 265/2009-282 Vrchní soud v Praze (dále jen “odvolací soud”) k odvolání žalované proti výrokům I, II a IV rozsudek nalézacího soudu ze dne 30. 1. 2009 ve výrocích I a II potvrdil, a ve výroku IV o nákladech řízení změnil.

    Dne 19. 4. 2012 rozsudkem č. j. 23 Cdo 3407/2010-310 dovolací soud k dovolání žalované rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2010 v rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku II a v rozsahu, ve kterém bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení, rozsudek nalézacího soudu ve výrocích II a IV zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu nalézacímu soudu k dalšímu řízení (výrok I); dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2010 v části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výroku I, dovolací soud odmítl (výrok II).

    Právní moci tak nabyl především výše citovaný výrok I rozsudku nalézacího soudu ze dne 30. 1. 2009, ukládající žalované povinnost zdržet se ve stanovené lhůtě užívání a nakládání s doménovým jménem Globtour.cz, vyjma jeho převodu na žalobce, potvrzený rozsudkem odvolacího soudu ze dne 1. 3. 2010, ohledně něhož bylo dovolání odmítnuto výrokem II rozsudku dovolacího soudu ze dne 19. 4. 2012. V tomto rozsahu byla uvedená rozhodnutí napadena ústavní stížností.

    III.
    V ústavní stížnosti stěžovatelka podrobně zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a tvrdila, že uložením povinnosti zdržet se užívání a nakládání s doménovým jménem, vyjma převodu na žalobce, bylo porušeno její právo vlastnit majetek zaručené článkem 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen “Listina”); poukázala na skutkové okolnosti její věci, z nichž prý plyne, že odvolací soud v napadeném rozsudku zaměnil právnické osoby.

    Stěžovatelka opakovala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1, 3 a 4 Listiny, a dále tvrdila porušení principu právní jistoty dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen “Ústava”) a práva na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy. Polemizovala s názorem obecných soudů, že doména není věcí v právním smyslu a tudíž k ní nelze nabýt vlastnické právo, neboť se jedná “pouze” o “smluvně získané právo soukromoprávní povahy.” Naopak dle jejího přesvědčení jde o jinou majetkovou hodnotu chráněnou stejně jako právo vlastnické. Tím, že jí bylo zabráněno zaregistrovat doménu stejného či obdobného znění jako firma žalobce s jiným předmětem podnikání, bylo její vlastnické právo porušeno.

    Právo na spravedlivý proces bylo dle stěžovatelky porušeno zejména provedením důkazu výpisem z obchodního rejstříku týkajícím se obchodní společnosti Místní jednotka 2001, spol. s r. o., který žádný z účastníků nenavrhl, a navíc z něj odvolací soud vyvodil nesprávné závěry ohledně personálního propojení společností. Stěžovatelce tím nebylo umožněno “vyjádřit se k návrhům na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny ve smyslu ustanovení § 123 o. s. ř.”

    Závěrem stěžovatelka opakovala svá tvrzení o porušení základních práv.

    IV.
    Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “zákon o Ústavním soudu”) a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

    V.
    Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

    Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením její věci a vadným postupem odvolacího soudu při dokazování, a základního práva na ochranu vlastnictví resp. pokojné užívání majetku. Z obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí je však zřejmé, že stěžovatelka v ústavní stížnosti z převážné části jen opakovala svá tvrzení již uplatněná v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu, resp. v dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, s nimiž se tyto soudy ve svých rozhodnutích dostatečně a ústavně relevantním způsobem vyrovnaly, jak zjevně plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí.

    K nesouhlasu stěžovatelky s hodnocením důkazů a právním posouzením její věci obecnými soudy Ústavní soud připomíná, že posouzení podmínek pro aplikaci ustanovení § 53 obchodního zákoníku, § 8 odst. 1 a 2 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a § 4 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), bylo výlučnou pravomocí obecných soudů.

    Úlohou Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti není svým vlastním hodnocením skutkových okolností a důkazů nahrazovat jejich hodnocení obecnými soudy, nýbrž ověřovat, zda tyto soudy ke svým závěrům dospěly postupem zaručujícím požadavky spravedlivého procesu. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší posuzovat námitky týkající se skutkových nebo právních omylů, jichž se údajně dopustily obecné soudy; jeho úkolem je pouze ověřit soulad z toho vyplývajících důsledků s Listinou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen “Úmluva”) či Ústavou. Porušení základního práva na spravedlivý proces v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.

    K tvrzení o porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny resp. na ochranu pokojného užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě Ústavní soud připomíná, že citované články mohou být porušeny pouze za předpokladu, že napadená rozhodnutí se k nějakému “majetku” vůbec vztahovala.

    Pojem “majetek”, uvedený v čl. 11 odst. 1 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, má autonomní povahu, která se neomezuje na vlastnictví hmotných statků a je nezávislá na formálním vymezení ve vnitrostátním právu; mezi “majetková práva” ve smyslu citovaných článků tak mohou patřit i některá práva a zájmy, jako např. v projednávaném případě právo k doménovému jménu.

    Ústavní soud je toho názoru, a účastníci to zřejmě nepopírají, že předmětné doménové jméno “globtour.cz” bylo majetkem ve smyslu citovaných článků Listiny a Úmluvy. Zjevné zasahování do práva stěžovatelky na pokojné užívání svého majetku by mohlo být spatřováno ve skutečnosti, že byť stěžovatelka (po rozhodnutí dovolacího soudu) svého majetku nebyla přímo zbavena, bylo jí zakázáno užívání a nakládání s doménovým jménem globtour.cz, vyjma jeho převodu na žalobkyni. Je proto dále nutné zabývat se tím, zda takové omezení bylo ospravedlněno z hlediska třetí věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, který přiznává státu právo upravovat užívání majetku pomocí “zákonů”.

    Zásah do práva na pokojné užívání majetku může být ospravedlněn, když se prokáže, že byl proveden v “obecném zájmu” a “za podmínek, které stanoví zákon”. Kromě toho každé zasahování musí splňovat i kritérium přiměřenosti, tj. opatření, kterým dochází k zasahování, musí zajistit “spravedlivou rovnováhu” mezi požadavky obecného zájmu společnosti a požadavky ochrany základních práv jednotlivce, přičemž požadovaná rovnováha nebude dána, pokud dotčená osoba nese zvláštní a nadměrné břemeno.

    V projednávaném případě obecné soudy dospěly k závěru, že zásah do základního práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku (doménového jména) byl nezbytný v obecném zájmu a to k ochraně práv žalobkyně chráněných výše uvedenými zákony. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje. Ze zjištěných skutečností též nelze dovodit, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo stěžovatelce uloženo “zvláštní a nadměrné břemeno.”

    Z uvedeného tudíž plyne, že k porušení čl. 11 Listiny resp. čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě nedošlo.

    Ve vztahu k napadené části rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, ústavní stížnost neobsahovala jakákoliv ústavně relevantní tvrzení. Ústavní soud proto jen připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

    Z obsahu podané ústavní stížnosti tak vyplývá, že stěžovatelka bez dostatečně relevantní ústavněprávní argumentace toliko polemizuje se závěry, k nimž v její právní věci dospěly obecné soudy, čímž staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance; tato role však Ústavnímu soudu, stojícímu vně soustavy soudů obecných, nepřísluší.

    Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelka vyvozuje, dle přesvědčení Ústavního soudu nezakládají. Z toho důvodu postačí na obsah jejich odůvodnění, coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazující prvky svévole, odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

    Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

    Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

    V Brně dne 6. března 2014

    Jan Filip v. r.
    předseda senátu Ústavního soudu

     
  • Martin Husovec 6:55 pm dňa August 26, 2013 Trvalý odkaz | Odpovedať
    Značky: .cz, , ,   

    Prolux potvrdený pred NSČR 

    Český prípad o zodpovednosti poskytovateľov, Prolux, bol nedávno (31. 07. 2013) potvrdený Najvyšším súdom ČR (sp. zn. 23 Cdo 2623/201). Informoval o tom portál itprávo.cz. V roszudku nenájdete ale nič prevratné z pera Najvyššieho súdu ČR.

    Z uvedeného vyplývá, že v daném případě není uplatněný dovolací důvod naplněn, neboť odvolací soud dospěl ke skutkovým závěrům, které byly rozhodné pro posouzení věci a proto se nemůže jednat o vadu řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nelze shledat, že by zde byly vady ve zjišťování skutkového stavu věci. Za této skutkové situace nebylo nezbytné zjišťovat pravdivost předmětných příspěvků, neboť tyto příspěvky nebyly schopny, s uvedenou výjimkou, zasáhnout do dobré pověsti žalobce.

    Dovolací soud proto dospěl k závěru, že v této části dovolání, v níž bylo dovolání shledáno přípustným, nebyl uplatněný dovolací důvod shledán jako naplněný.

    V dalším lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, které bylo velmi podrobně a pečlivě zpracováno.

    Podrobnosti o (nepublikovanom) rozsudku Vrchného súdu v Prahe nájdete napríklad aj v mojom článku pre Revue: HUSOVEC, M. Krátky komentár k prípadu Prolux In Revue pro právo a technologie č. 1/2011, v ktorom som ho z tam uvedených viacerých dôvodov kritizoval.

     
  • Martin Husovec 2:20 pm dňa February 20, 2013 Trvalý odkaz | Odpovedať
    Značky: .cz, , ,   

    CZ-NIC zmenil pravidlá ako reakciu na globtours.cz 

    Zuzana Průchová z CZ.NIC nás upozornila na zaujímavú zmenu pravidiel CZ.NIC. Hoci rozhodnutie NSČR vo veci globtours.cz ešte stále beží na Ústavnom súde ČR (viď amicus EISi), CZ.NIC sa rozhodol zrejme prechodné obdobie neistoty už teraz ošetriť konkrétnym rieším, ktoré sme predpokladali aj v našom článku Husovec, M. Je ešte stále možné žalovať o prevod domény? In Revue pro právo a technologie č. 6/2012. Zmena sa týka čl. 16.4, ktorý odteraz znie:

    V případě, že rozhodnutí dle článku 16.3. stanoví povinnost zrušit registraci Doménového jména a neukládá zároveň povinnost převodu Doménového jména, sdružení CZ.NIC po zrušení registrace Doménového jména po dobu 1 měsíce od takového zrušení registrace neumožní opětovnou registraci téhož Doménového jména jiné osobě, než osobě, která se zrušení registrace vůči Držiteli domáhala, případně subjektu, na který taková osoba toto své právo písemně převedla. V případě, že osoba, která se zrušení registrace domáhala, či subjekt, na který taková osoba toto právo převedla, požádají v uvedené lhůtě o registraci Doménového jména, provede sdružení CZ.NIC jeho registraci na dobu 1 měsíce a Držitel je povinen vybrat si pro Doménové jménu Určeného registrátora.

    Podľa našich informácií bolo doteraz ustanovenie použité raz. Akokoľvek teda rozhodne ÚSČR, žiadna katastrofa pre české doménové právo sa nekoná. Na druhej strane, ako uvádzame v našom amicuse, právo by materiálnu vynútiteľnost práva nemalo robiť závislou od dobrej vôle tretích strán (CZ.NIC a jeho pravidiel).

     
  • Martin Husovec 12:42 pm dňa February 22, 2012 Trvalý odkaz | Odpovedať
    Značky: .cz, , , ,   

    HKAKČR o aplikácií európskeho doménového práva pri .cz 

    Rozhodca HKAKČR, JUDr. Polčák vydal v júni 2011 veľmi zaujímavé rozhodnutie, v ktorom zastáva nasledovny názor.

    22 Jednou ze základních interpretačních metod soukromého práva je logická metoda za užití
    argumentu per analogiam. Není-li tedy v soukromém právu pro posouzení sporu k dispozici typická
    zákonná úprava, lze užít úpravu, která se příslušnému skutkovému stavu co do svých subsumpčních
    podmínek nejvíce blíží.
    23 V předmětném případě jde o skutkový stav, na který může dopadat především čl. 21(1) Nařízení
    Komise (ES) č. 874/2004. Skutková podstata tohoto ustanovení se týká skutkových stavů, kdy je
    předmětné doménové jméno „totožné se jménem nebo zavádějícím způsobem podobné jménu, pro
    které existuje takové právo uznané nebo stanovené vnitrostátním právem nebo právem Společenství
    (…) a pokud toto jméno domény jeho držitel zaregistroval, aniž by měl na toto jméno právo nebo
    oprávněný zájem, nebo bylo zaregistrováno nebo užíváno nikoli v dobré víře.“ Smyslem této skutkové
    podstaty je postihnout specifický skutkový stav, kdy dochází ke kolizi subjektivních práv k různým
    označením a technické nátury doménových jmen, tj. zejména technicky dané exkluzivity registrace.
    Tato specifika přitom současná obecná ochrana práv k registrovaným či neregistrovaným označením
    respektive ochrana před nekalosoutěžním jednáním nijak konkrétně neřeší, čímž dochází k pravé
    mezeře v právu.
    24 Je tedy třeba posoudit, do jaké míry je skutkový stav v předmětném případě obdobný
    subsumpčním podmínkám čl. 21(1) Nařízení Komise (ES) č. 874/2004. Jediný podstatný rozdíl mezi
    skutkovým stavem v předmětném případě a skutkovou podstatou čl. 21(1) Nařízení Komise (ES) č.
    874/2004 lze vidět v doméně první úrovně, pod níž je předmětné doménové jméno registrováno. Čl. 1
    Nařízení Komise (ES) č. 874/2004 totiž omezuje věcnou působnost cit. nařízení na „domény nejvyšší
    úrovně .eu“.
    25 Ostatní aspekty skutkového stavu předmětného případu jsou se skutkovou podstatou čl. 21(1)
    Nařízení Komise (ES) č. 874/2004 identické. Dokonce i fórum k projednání sporu, tj. zdejší rozhodčí
    soud, je v tomto případě u doménových sporů z doménových jmen .EU a .CZ zcela identické.

    http://domeny.soud.cz/html/cz/adr/decisions/00060.pdf

     
  • Martin Husovec 12:48 pm dňa December 4, 2011 Trvalý odkaz | Odpovedať
    Značky: .cz, , , ,   

    Pokud jde o náležitosti veřejného návrhu, pak ten v daném případě splňuje podmínky dané v obchodním zákoníku v § 276 a není na závadu, že je dán a spojen s určitou žádostí o registraci, neboť s touto registrací a tedy také s veřejným návrhem (jako součástí Pravidel) jsou všichni registrovaní účastníci sítě, zájemci o registraci doménových jmen i další uživatelé seznámeni. Veřejný návrh vyhlášený jako součást podmínek v návrhu na registraci doménového jména je v souladu s úpravou uzavření rozhodčí smlouvy, dané v § 3 odst.2 zákona 216/1964 Sb., o rozhodčím řízení. Lhůtu přijetí podáním žaloby u Rozhodčího soudu je v daném případě nutno rovněž považovat za přiměřenou, neboť v těchto případech záleží přiměřenost na tom, kdy a za jakých okolností k podání žaloby došlo, přičemž sama žaloba „příjemce návrhu“ a její následné doručení „navrhovateli“, tj. osobě činící veřejný návrh, vyhovuje „oznámení o přijetí návrhu“. Z uvedeného vyplývá, že postup předvídaný v úpravě § 276 až 280 ObchZ byl naplněn a k uzavření rozhodčí smlouvy proto platně došlo. Již z tohoto důvodu závěry soudu prvního stupně neobstojí.

    Rozsudok 3Cmo 367/2010-101, ktorý potvrdil platnosť rozhodcovskej zmluvy podľa pravidiel CZ.NIC

     
c
napísať nový článok
j
ďalší článok/ďalší komentár
k
predchádzajúci článok/predchádzajúci komentár
r
odpoveď
e
upraviť
o
zobraziť/skryť komentáre
t
ísť na začiatok
l
ísť na prihlásenie
h
zobraziť/skryť nápovedu
shift + esc
zrušiť