Kúpele a verejný prenos diela

Zuzka Adamová upozornila, že NSČR vydal na konci januára 2013 rozhodnutie v jednom z ďalších konaní kolektívnych správcov voči kúpeľom v ČR. Tentokrát ide o spor OSA v. Bertiny lázně Třeboň (sp.zn. 30 Cdo 3056/2012). Podstatou sporu je rovnako ako v konaní OSA v. Mariánske lázne, ktorý beží pred SDEÚ (C-351/12) to, či poskytnutie rôznych prijímačov v kúpeľoch je alebo nie je verejným prenosom diela, a ak áno, do akej miery sa môžu kúpele spoľahnúť na obmedzenie tohto práva v českom autorskom zákone (§ 23 AutZČR). Ten totiž stanovuje, že “za provozování rozhlasového a televizního vysílání se podle § 18 odst. 3 autorského zákona rovněž nepovažuje zpřístupňování díla pacientům při poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních.”. Podrobnejšia diskusia k tomuto problému prebehla tu.

Senát NSČR 30 Cdo (složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,) si nedal teda veľa námahy aby sa vysporiadal s tým či v danom prípade ide vôbec o použitie diela – t.j. či dané konanie spadá pod verejný prenos. Hoci táto otázka dnes máta nejedného odborníka na autorské právo, NSČR si vystačil nasledovnou úvahou:

V „aktuálním“ rozsudku ze dne 15. března 2012, ve věci C-135/10, Società Consortile Fonografici (SCF) v Marco Del Corso, dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že pojem „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 směrnice 92/100 (směrnice č. 92/100 EEC Rady z 19. listopadu 1992, o právu na pronájem a půjčování a o určitých právech souvisejících s autorským právem v oblasti duševního vlastnictví – pozn. Nejvyššího soudu) musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na bezplatné šíření zvukových záznamů v takovém kabinetu zubního lékaře, jako je kabinet zubního lékaře dotčený v původním řízení, pro pacienty nezávisle na jejich vůli v rámci výkonu svobodného povolání. Takové šíření tudíž nezakládá právo výrobců zvukových záznamů na odměnu. V této souvislosti dovolací soud konstatuje, že italský autorský zákon (decreto legislativo n°685, attuazione della direttiva 92/100/CEE concernente il diritto di noleggio, il diritto di prestito e taluni diritti connessi al diritto d’autore in materia di proprieta intellettuale) neobsahuje ustanovení srovnatelné s ustanovením poslední věty § 23 autorského zákona a základem pro rozhodnutí Evropského soudního dvora byla úvaha, že šíření zvukových záznamů v čekárně ordinace soukromého zubního lékaře nemá za následek zvýšení jeho klientely a tedy i jeho zisků a dále, že se v tomto případě jedná o malý počet osob, klientů, kteří se zpravidla dostavují pouze na základě objednání, tedy nejedná se o veřejnost. Vzhledem k odlišnosti ustanovení italského a českého autorského zákona lze dovozovat, že shora uvedený názor vyslovený v české odborné literatuře v rozporu s tímto rozhodnutím není.

Keby ste čakali odkaz na českú prejudiciálku, diskusiu všetkých faktorov testu SDEÚ, nenájdete ich. Takže NSČR v zásade usúdil, že ide použitie diela a tak sa pustil do možnosti obmedzenia autorského práva. Narozdiel od Plzeňského súdu sa NSČR ani len nezamyslel aké miesto má takéto české vylúčenie kúpeľov v únijnom rámci informačnej smernice. Načo aj? Namiesto toho ale veľmi nekriticky pretlmočil stanovisko českej komentárovej literatúry k výkladu zákonných licencií, keď uvádza:

Dovolací soud podotýká, že se ztotožňuje především se správným závěrem odvolacího soudu, pokud vychází z toho, že ustanovení poslední věty § 23 autorského zákona je nutno vykládat restriktivně, a to s ohledem na ustanovení § 29 odst. 1 autorského zákona, podle něhož výjimky a omezení práva autorského lze uplatnit pouze ve zvláštních případech stanovených v tomto zákoně a pouze tehdy, pokud takové užití díla není v rozporu s běžným způsobem užití díla a ani jím nejsou nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy autora. Toto ustanovení upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS, pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití a zákonné licence. Volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatné zákonné licence jsou vždy zásahem do výlučných práv a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný způsob užití díla a zda se nepřiměřeně nedotýkají oprávněných zájmů autora. Volné užití děl a zákonné licence jsou v zákoně uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzivní výklad (srovnej Helena Chaloupková, Petr Holý, Autorský zákon, C.H.BECK, 4. Vydání 2012, str. 54-55). Jde zde o užití tzv. “tříkrokového testu” (three-step test). Ten má svůj původ v mezinárodním právu autorském. Výklad tzv. tříkrokového testu provedené mezinárodními organizacemi představuje základní interpretační pomůcku i z pohledu českého autorského práva.

Tradiční doktrinální výklad rozsahu všech omezení autorského práva vychází z kritéria „spravedlivého nakládání“ (srov. Knap, 1967, Telec, 1997). Bezvýjimečně se jedná o výklad dovoleného zásahu, který je vždy zužující (restriktivní), což odpovídá absolutní povaze autorského práva k cizímu dílu, do níž se touto mimořádně zákonem dovolenou cestou v upřednostněném obecném zájmu zasahuje. Tzv. tříkrokový test v našem autorském právu představuje nejen výkladové pravidlo, ale působí především jako legální zákaz aplikace jednotlivých skutkových podstat bezesmluvního užití děl na takové konkrétní případy, které by s ním byly v rozporu. A to i tehdy, kdy by jinak konkrétní užití díla formálně spadalo pod rozsah některé ze zákonných licencí. O tzv. tříkrokovém testu tak lze hovořit jako o materiální podmínce bezesmluvního užití díla, a to vedle jednotlivých zákonných skutkových podstat, jež představují podmínku formální, přičemž aby konkrétní nakládání s dílem představovalo užití dovolené, je třeba, aby byly splněny obě tyto podmínky. Tato role tzv. tříkrokového testu je zřejmá zejména od novelizace autorského zákona z roku 2006 (zákonem č. 216/2006 Sb.), kdy byla dikce ustanovení odst. 1 změněna tak, aby byl stanoven výslovný zákaz „uplatnění“ zákonných výjimek a omezení autorského práva na případy, které by byly v rozporu s tzv. tříkrokovým testem.

Takáto mechanická aplikácia zákonných licencií bude škodiť spoločnosti. Neviem kedy sa konečne zo slovenskej a českej spisby vytratí presvedčenie, že práva autora sú akási posvätná krava, ktorej sa spoločnosť nemože dotknúť. Aj práva autora treba často obmedziť v prospech spoločnosti. Nehovorím, že práve v tomto prípade. Zakazovať ale extenzívny výklad len pre to, že ide o majetok znamená poprieť potrebu existencie toto výkladového pravidla. Ak by sme zovšeobecnili toto presvedčenie komentárovej literatúry, znamenalo by to, že žiadne obmedzenie poústavného práva k majetku (vlastníckeho, autorského majetkového, a pod.) nemožno interpretovať extenzívnym výkladom. Žiadne. Nehovoriac už o analógií. Ak teda máte pocit, že vlastnícke právo ide príliž ďaleko, musíte prepísať zákon slovami, ktoré kryštálovo čisto vyjadrujú čo máte na mysli. Iba tak by ste totiž vyhoveli tejto vlne reštriktivizmu v našej literatúre, pretože in-built obranné mechanizmy právneho systému nemôžete použiť. A dokonca aj v prípade ústavného konfliktu medzi týmto podústavným majetkovým právom a iným absolútnym právom (napr. právom na slobodu prejavu), by podľa tejto logiky mal platiť reštriktívny výklad. Neudržateľný názor.